shadow

3 zlatá pravidla angorské kočky aneb Voňavé sebevědomí

1. Konec kritiky sama sebe

Přestaňte se kritizovat! Když se vám něco nepovede, řekněte si: “V té chvíli jsi to udělala nejlépe, jak jsi mohla! Příště už alespoň víš, kudy jít nechceš a kudy jít chceš!… A i když se ti to nepovedlo úplně podle tvých představ, i tak tě mám ráda!” Točit dokola neustále výčitky, jak jste to popletla, vás vždy jen o vaše sebevědomí okrade. Naopak podívat se na věc z budoucí perspektivy toho lepšího je to, co vám sebevědomí v každém případě podpoří. Usmívejte se na sebe, buďte k sobě laskavá. Vždyť jste báječná! Jednejte se sebou s vlídností a přijetím. Podívejte se na sebe do zrcadla a zeptejte se sama sebe: “Co pro tebe můžu dnes udělat?” Je tolik věcí, které děláte skvěle, tolik toho zvládáte! Je toho tolik, co je na vás k obdivu! Všímejte si více toho, co na sobě dokážete obdivovat. Vyměňte kritiku za ocenění!

 

2. Konec kritiky druhých

Proč kritizovat druhé? Když něco nebo někoho kritizujete, aktivujete v sobě nedobré pocity. Co se na celou záležitost podívat z tohoto úhlu pohledu: “Toto není pro mně, ale někomu se to líbí.” Když jdete do pekařství, tak také nepoukazujete na všechny buchty, které vám nechutnají, ale zcela logicky ukážete na ty, které chcete. Milujete tvarohové, hup s nimi do tašky. Makové – ty nejsou nic pro vás, ale určitě někomu jinému chutnají a brzy se vyprodají. I když makové nemáte ráda – nevšímáte si jich a respektujete jejich právo na “život”, protože víte, že někdo jiný je ocení, co myslíte?

 

3. Konec strachu z kritiky od druhých

Nikdy nemůžete mít pod kontrolou to, co si o vás myslí druzí. Naopak vás vyčerpává kontrolovat toto nekontrolovatelné. “Druzí mě MUSÍ chápat a MUSÍ se mnou souhlasit!” = cesta do nespokojenosti. “Nechávám moc nad svým životem druhým, protože pod tíhou strachu, co o mne řeknou, raději nežiji tak, jak skutečně toužím.” = cesta do nespokojenosti. Nikdo vás nemá právo hodnotit, protože ti druzí nestojí ve vašich botách a jedině vy sama víte, jak se v nich cítíte. A vy zase nemáte právo hodnotit druhé, protože nestojíte v jejich botách, ve kterých jedině oni sami vědí, jak se cítí. Když kritizujete druhé, bojíte se pak logicky, že i druzí vás budou kritizovat. A zvláště se mi líbí tato myšlenky L. L. Hay: Pokud vás někdo kritizuje, ukazuje vám to, že máte k sobě být vlídnější! Tak hurá do toho!

 

 

 

Příběh o tom, proč se nebát kritiky

Kráčeli městem tři: osel, dědeček a vnuk. Dědeček se vezl na oslovi, vnouček cupkal pěšky. V tom jeden kolemjdoucí pohoršeně vykřikl: “No tohle! Nestydíš se, dědku? Ty si jedeš a to ubohé děcko necháš běžet. Nevidíš, jak má malé nožičky?” Stařík si vzal jeho slova k srdci. Slezl z osla a nabídl své místo chlapci. Ale hned za rohem se zhrozil jiný muž: “Chudák starý pán, no ten se dočkal! Kluk se veze jako kníže, ale starci neprokáže úctu! To ti není hanba, kluku?” Teď se zastyděl klouček. Dědeček přisedl k němu a jeli na oslovi oba dva. “Fuj! Skandál!” vyjekla jakási žena. “Chcete to ubohé zvíře zničit? Hanba! To mu chcete strhat hřbet?” Stařeček i hošík slezli a už celí spletení kráčeli vedle osla. Mládenci z hospody vybuchli smíchy!: “Podívejte, blázni!” křičeli jeden přes druhého. “Mají osla a jdou pěšky! K čemu ho tedy máte, hlupáci?”

(Převzato z “Příběhů pro potěchu duše” od Bruna Ferrera)

S láskou Jitka N.