shadow

Když nám tělo i duše blahořečí…

Kdysi jsem dostala květinu rýmovník. A hned jsem ji šla zalít. Jen tak trošku jsem naklonila list, aby se mi konévka vešla k vršku květináče a ejhle jsem ten list s překvapením ulomila. Řekla jsem si, že to je velmi křehká květinka… A pak mi došlo, že i my lidé jsme takové křehké květiny a že si necháme nalomit křídla druhými lidmi a jejich manipulacemi, poznámkami, tím, co si o nás myslí, jak se na nás tváří či co nám nebo o nás říkají. Vzpomínám si, jak mi například moje „kamarádka“ řekla, že to, co říkám v televizi je poněkud nuda. Výborné kamarádské povzbuzení, že?:)

Ale ještě více si svá křídla lámeme sami. Tlačíme na sebe a nehodláme povolit. Kolikrát se člověk nechal druhými natlačit do něčeho, co vlastně vůbec nechtěl? Věřím, že pro mnohé z nás je to minulostí. Místo přirovnání, že jsme žili jako smyslů zbavení se dá spíše použít, že jsme žili jako intuice zbavení. Náš vnitřní rádce jemně upozorňoval a třeba i intenzivně naléhal, ale my jsme ho neposlouchali. Díky bohu, že v poslední době více chápeme, jak moc důležité je naslouchat svému vnitřnímu rádci, své intuici a neplnit nároky či role pro druhé…

Mám takový neodbytný pocit, každý den silnější a tolik volající, že je čas nyní více se hladit, něžně se sebou mluvit a být k sobě laskaví. Nepodléhat nátlakům druhých a nenechat se vmanipulávat do situací, ve kterých se necítíme dobře a ocitáme se v nich zcela zbytečně… Období tlaku jsme si užili v minulosti dost a tak mám pro nás velké přání nic nepotlačovat a nevyvíjet na sebe bezohledný tlak. Tělo je tak rádo, když mu děkujeme, když ho pohladíme, obejmeme. A stejně tak duše nám blahořečí, když ji respektujeme a neděláme věci proti ní, ale v souladu s ní…

S láskou Jitka N.