shadow

Napijte se „dobrého ročníku“

Znáte ten vnitřní hlas, který vám našeptává, že BYSTE MĚLI… být výkonnější… více respektující… mít více energie… vydělávat více peněz… mít uklizenější byt… být vlídnější k dětem či svým rodičům… být více sexy… více cvičit… méně jíst… více vědět… uf, uf, uf… Vy však nejste rozbití, ani méněcenní, ani ničím špatní, vadní nebo nemilováníhodní!

Nemusíme přeci vždy vědět! Je v pořádku, když občas nevíme! Jen si z toho neudělejme zvyk! Nemusíme být za každých okolností pozitivně naladěni, vždyť i na nebi jsou občas mraky! Jen si neudělejme zvyk ze zapšklosti nebo sebelítosti!

 

Netlačme proti sobě!

Nemusíme vždy přijmout všechna pozvání, když nám intuice velí vydat se jiným směrem! Nemusíme se vídat s lidmi, kteří v nás vzbuzují nedobré pocity, vždyť do vichřice také dobrovolně nevycházíme ven!

Netlačme proti sobě, netlačme proti svým pocitům! Netlačme proti sobě, že bychom něco stále měli dělat jinak nebo být jiní, lepší…! Netlačme proti své intuici a naopak se jí nechme vést! Intuice je zvláštní způsob nazírání věcí – je to něco jako šestý smysl, pocit a zároveň hluboké poznání! Je to moudrost a hlavně je to respekt sama k sobě. Je to sebepřijetí a ochranitelka před vypouštěním zbytečné energie. Nemusíme vždy zachovat „křečovitý“ klid, když nás někdo přivádí k nepříčetnosti! A nemusíme si vyčítat, že se dnes od rána máme cítit radostněji! Nemusíme se častovat kritikou, když se nám nedaří vše tak, jak se píše v knihách! Protože je tolik vlivů, které ovlivňují naše duševní rozpoložení jako je počasí, úplněk, PMS, hormony, nevyspalost, hlad, pocit „nestíhání“, mnoho úkolů na svých bedrech, hluboko uložená přesvědčení, které jsou zkrátka zakotvená v hlubinách naší duše mnoho měsíců či let. A mnohdy se vydáváme trnitou cestou, než dokážeme zcela pustit, odpustit, pročistit, přeměnit či přijmout.…

 

Rozmanitost života je tak krásná! Někdy svírá, někdy rozradostní… 

A proto radujme se z chvil, kdy se cítíme bezva, kdy všechno plyne, tak jak má – s lehkostí. A zároveň nepodceňujme naše prohry, chyby, zklamání, patří do té rozmanitosti života a jsou našemi lekcemi, rádcemi, ukazateli… Vzpomeňte si, kdy jste si nejjasněji uvědomili, co vlastně chcete! Možná to bylo právě při prožitku toho, co nechcete?…

 

Jen si z proher neudělej zvyk!

Líbí se mi film „Dobrý ročník“. Vystpuje v něm starý stýček a jeho malý synovec. Hrají spolu tenis a synovec prohraje a pěkně se vzteká a strýček se raduje a tancuje na hřišti a vyjadřuje svoje potěšení z výhry. A pak řekne svému synovcovi – Proč neslavíš, že jsi prohrál? Synovec se překvapeně ušklíbne nad tímto pro něj nemístným dotazem. A strýček pokračuje – Koukej tu prohru oslavit! Je moc důležité, abys občas v životě prohrál! Z prohry se hodně poučíš! Při nejmenším si alespoň uvědomíš, co nechceš! Jen si z proher neudělej zvyk! A tak synovec oslavuje tancem na hřišti svou prohru a společně se strýčkem se tomu smějí… Pojďme společně oslavovat výhry a prohry a netlačme na sebe, že bychom měli…!

 

Slova našeho srdce

Vždyť náš vnitřní kritický hlas nevychází z našeho srdce, ale ze slov, které jsme kdysi slýchali od někoho jiného. Pojďme si více užívat hlasu svého srdce a dělat si ze sebe větší legraci a přiznat, že ne vždy se vše podaří podle představ a že je to normální a úplně v pořádku! To zní úlevně… Někdy si myslíme, že jsou na nás chyby a že je potřeba je co nejrychleji změnit, ale někdo nás může mít rád právě pro tyto naše chybky. Nejde o to být dokonalí, ale jde o to být spokojení! Nejde o to vypadat jako “one million dollar baby”, ale žít svůj smysl života. Nejde o to mít dokonalé tělesné proporce, být výkonní jako tryskomyši… Prostě dovolme si být hlavně sami sebou! V životě nejde o to být dokonalí, ale být šťastní, co říkáte?

S láskou Jitka N.