shadow

Pozor na veliké úskalí ezoterie – pýchu!

S kým se nejlépe kamarádí pýcha? Řekla bych, že s nabubřelým nebo potlačeným egem. Zkrátka s egem, které není vyrovnané, které buď povyšujeme nebo ho potlačujeme a ono se ozývá a ozývá a bere na sebe různé kabáty. A jedním z obleků, do kterých se naše nezpracované ego, velmi rádo odívá, je pýcha.

Ego je pro nás do určité míry důležité, pomáhá nám tvořit naše osobní hranice, apod. Ale pokud se spojí s pýchou, pak ouha… A ezoterie v sobě samozřejmě nese možnost „zpyšnět“, viďte? Ezoterie sice nabádá k pokoře a soucitu, ale může paradoxně vyvolávat pocity pýchy – že ti druzí nejsou duchovní, uvědomělí, probuzení a ani se o to nesnaží, apod… Zkrátka pýcha začne druhé ponižovat, oddělovat a negativně hodnotit…

Člověk, který se zabývá ezoterikou se může nechat omámit poznáním, které většinu lidí třeba nezajímá nebo k němu mají jinou cesti, jiný přístup… A tak takový člověk může druhými „neezoterickými“ lidmi pohrdat a pýcha studeně kvete a kvete v jeho srdci. Někdy zaslechnu z úst ezoteriků, že si váží lidí, kteří se vydají na cestu sebepoznání, apod… Ale přeci milující babička, která žehná své rodině a o ezoterice nikdy neslyšela, té je přeci důležité si vážit! Po tom, co jsem si prošla určitou zkušeností, mohu bez zaváhání říci, že si vážím každého člověka, který zvládá každodenní život a je laskavý!

Když v nás začne dlouhodobě kypět pýcha, pohyb života udělá po čase takový kotrmelec, jsme konfrontováni s určitými tématy a již se jim zkrátka nelze vyhnout, ač se tomu snažíme, a naše ego hlavně snaží, vyhnout ze všech možných stran. Již není cesta zpět!

Jsme tak mocně vrženi do náročné situace, že vše ustává. Náš běžný život ustane, ve vyjetých kolejích již nelze pokračovat a ocitáme se na samých kolenou a jediné východisko vedoucí k životnímu růstu je poddat se upřímnému podívání do svého srdce. Podíváte se na příklad právě do očí pýchy a jakmile se zastavíte a dokážete se podívat do svého srdce, vše je vám ku pomoci, abyste zvládli tento „přerod“ z bolestivého do klidu a pochopení a vnitřního míru se sebou a druhými…

Většinou se tato velká konfrontace týká otázky života, smrti, přijetí sebe a druhých, strachu, důvěry, bezpečí, lásky a soucitu, apod… Člověk se dostane skutečně až na kolena a časem pochopí, že je tam z jediného důvodu – je čas prosit o pomoc. Je čas přijmout fakt, že je na světě něco mocnějšího než on s jeho egem. Je čas na pokoru a odložení a přetransformování pýchy. Bolí tato přeměna? Tedy většinou safra ano! Stojí to za to? Tvrdím, že absolutně! Pýcha totiž odděluje, zatvrzuje srdce, vysmívá se druhým. Uf, uf, uf… Když druhé hodnotíme, jak něco nevědí, nevidí, nedělají a nám je vše jasné, jsme chytří jak rádio, mluví z nás pýcha, povyšování se nad druhými… Veliký pomocník na překonání pýchy je meditace a upřímný soucit. Jen ten soucit nebrat tak, že se necháváme stahovat do trápení druhých. Spíše soucit jako pochopení. Pomocí soucitu dávat upřímné pochopení a naději, že druhému dáváme svou víru, že to zvládne, že se mu podaří přeměnit bolest v něco mnohem vyššího a jasnějšího…

S láskou Jitka