Rozhovor o přijetí svého těla aneb Body positive
Proč je důležité mít ráda svoje tělo? Nehovořím o extrémní obezitě, ke které se někdo projedl, ale o lidech, kteří mají z nejrůznějších důvodů tělo nedokonalé – dle měřítek společnosti – jizvy, strije, kila navíc po porodu, silná stehna, lupénku atd.
Všichni přirozeně cítíme a víme, že naše tělo je pro nás tím nejdůležitějším. Ovšem mnozí nemají již tak rozšířené vědomí, že je opravdu nezbytná potřeba své tělo mít rád. Pokud totiž máme skutečně rádi své tělo, chováme se k němu s větší úctou, lépe o něj pečujeme a prospíváme mu. Nemluvím zde jen o jasně známých faktech, že je třeba tělu poskytovat dobrou stravu bez brambůrek a dopřávat mu relaxaci a sport. Pokud tělo máme rádi, pak se prostě přirozeně snažíme dodávat mu a poskytovat mu to, z čeho profituje, při čem se cítí fajn. A může to také znamenat takovou jednoduchou záležitost jako je spánek.
Ale mluvím tu také o tom, že když člověk tělo, ať už vědomě či podvědomě, odmítá, že není dost dokonalé, dost štíhlé, dost atraktivní, chtělo by to delší nohy, menší uši a vosí pas, ach ta jizva, ty nepříjemné strije a ty otravné kila navíc, apod., pak s tělem vede vlastně boj. Pokud člověk něco odmítá, vytváří proti tomu tlak a každý tlak opět vytváří protitlak. Pokud tedy člověk své tělo nepřijímá a různými nedokonalostmi ho štve a zlobí se na něj, pak tělo zcela přirozeně nebude mít harmonické prostředí, ve kterém by mohlo zdravě prosperovat.
Všimněte si, že když tělo někde bolí, lidé se na tělo zlobí, místo toho, aby k němu pojali vděčnost a zavázali se mu, že udělají maximum, aby mu pomohli k nalezení ztracené rovnováhy. A zdravé tělo jistě začíná od našeho vztahu, jaký s tělem máme. Naše tělo je pro nás ten největší životní parťák a měli bychom pro něj být absolutní podporou. Měli bychom se k němu chovat jako k největšímu pokladu a chrámu, který máme. S úctou jej přijímat takové, jaké je. Netlačit proti nedokonalostem. A samozřejmě udělat maximum, pokud tělo trpí například nadváhou, abychom jej více nezatěžovali. Je na výsost zásadní pro náš spokojený, zdravý život pečovat o tělo s maximální láskou, pokorou a vděčností.
Pokud má člověk nedobrý vztah ke svému tělu, natrhává to jeho celkový vztah sama se sebou, natrhává mu to sebeúctu a sebehodnotu, což není samozřejmě pro naše mentální nastavení vůbec žádoucí. Jak říkají jogíni – každá negativní myšlenka je jako jed a pozor tedy, co vléváme svými myšlenkami do svého těla i duše!
Lze vůbec v této společnosti, kde vládne kult krásy, mládí a štíhlosti, akceptovat svoje vlastní tělo tak, abychom si nepřipouštěli pohrdavé kritiky od ostatních?
Toto je velmi náročné téma pro mnoho lidí, kteří se neustále bojí kritiky druhých. Je důležité uvědomit si, že to, co si o člověku myslí druzí, je pro něj tou nejmenší prioritou. Jediná cesta, která přináší skutečnou svobodu a skutečné bytí ve svém středu, je nezáviset na názorech druhých. Nikdo a nikdy nestojí v botách toho druhého a nemá vůbec ponětí, co ten člověk zažil nebo zažívá. Proto vždy je na místě ptát se svého moudrého vnitřního já na otázky, proto je tak důležité být propojen s přesahem, s pravdou, která pokud promlouvá, tak jistě konstruktivně. Urážky a odsudky druhých jsou jejich vlastní vizitkou a vždy je potřeba se od nich odvrátit, zavřít před nimi poklop a nepouštět je k sobě. Člověk, který se snaží měsíce zhubnout a pak uslyší na ulici ošklivý posměch kolemjdoucího o tlusťochách se může díky této větě opět vrátit ke svému starému návyku nezdravého jídla. Proč by ale snažící se člověk měl odevzdávat moc nějakým nevědomým lidem, kteří v životě netuší, co je to nejdůležitější – tedy propojenost, laskavost a respekt. Lidé, kteří urážejí druhé, jsou nevědomí lidé, kterým bychom měli spíše věnovat soucit, že? Náš život se odvíjí od vztahu k sobě, a proto kult mládí a definované krásy by nás neměl válcovat. Je to pouze externí manipulace, kterou musíme odmítnout a být v souladu se svým tělem, sami se sebou, s pravdou. Například Jack Nicholson nemá jistě obličej šablonového krasavce. Pokud by měl naslouchat kultu krásy, zřejmě by se před kameru nikdy nepostavil, že? A to by bylo velká škoda, že?
Proč je kladný vztah ke svému tělu tak důležitý?
Kladný vztah k tělu je pro náš spokojený život absolutním klíčem, prioritou číslo jedna. Pokud tělo nemáme rádi, huntujeme ho, nežijeme život v pravdě, nežijeme život v radosti a tolik podstatného přijetí sebe sama. Zkuste si představit, jaké to je, přijímat své tělo bezpodmínečně, jaký je to pocit? Skvělý, že? A zkuste si navnímat, jaký je to pocit, být naštvaný na své tělo a peskovat ho a odmítat ho. Ne moc dobrý, že? Je to docela agresivní, smutný pocit, že? A takový pocit je pak dominantně i v životě člověka, který takto ke svému tělu přistupuje – zkrátka pro mnohé lidi vlastně těžko definovatelný obecně nespokojený životní pocit. Milovat své tělo, mít k němu kladný vztah zakládá zdravý a moudrý vztah k sobě sama. A tak to má být, že?
Může vést nátlak na vzhled, ať už z médií, sociálních sítí, rodiny, k poruchám příjmu potravy?
Jistě, nátlak od matky či otce či od jiných příslušníky rodiny může být enormním spouštěčem nezdravého vztahu k jídlu. Pokud matka dceři opakuje, že má tlusté nohy, jak se dcera může jen cítit? Velmi špatně. A špatný pocit sama k sobě zakládá na různé psychické problémy. Dcera se začne postupně odmítat, nemít ráda a může to v kombinaci s dalšími faktory opravdu způsobit poruchy příjmu potravy. Proto je tak nesmírně důležité uvědomit si sílu slov a odsudků a vždy se snažit posilovat si svou vlastní sebehodnotu. Média bohužel k sebepřijetí nepřispívají valnou měrou, když preferují vychrtlé dívky, které za den snědí jedno jablko a jeden oříšek a místo jídla žvýkají žvýkačky. Je to smutné, ale máme to všichni ve svých rukách nepodléhat tomuto diktátu a zvláště to mají v rukách rodiče, kteří mohou svým dětem vysvětlovat, že jejich sebehodnota nepramení od toho, jakou mají postavu. Samozřejmě obezita také není cesta! jde o to najít tolik nutný balanc, že?
Co všechno pomůže ženě (ať je jakákoli) k sebepřijetí a sebelásce?
K sebepřijetí a sebelásce ženě v prvním případě vždy pomůže, aby se přestala kritizovat. Je to zcela jasná rada, ale mnohdy není pro ženy jednoduché ji důsledně dodržovat. Jakmile se žena přestane dusit vnitřní neustálou sebekritikou, může opět začít dýchat, opět začít kvést a v uvolnění navazovat lepší spojení sama se sebou, tím pádem si dopřávat větší sebepřijetí. Čím více je žena zavalena sebekritikou, tím více je odpojena sama od sebe a je ponořena většinou pouze v negativních myšlenkových smyčkách, které ale vůbec neříkají nic o tom, kdo ona skutečně je. Jsou to většinou nějaká naučená zvnitřnělá přesvědčení od jiných autorit z dětství. Je třeba se jim postavit čelem a krok za krokem se dostávat sama k sobě, k svému moudrému vnitřnímu hlasu, který ženu vždy laskavě podporuje a vede. Toto vnitřní sebepřijetí máme v sobě každý, tomu 100% věřím, jen se časem tato boží jiskra zanášela nepravdivými negativními myšlenkami plných odsudků. Ovšem NIKDY není pozdě začít tuto boží jiskru, pravdu sebepřijetí rozdmýchávat, hýčkat ji a zvát ji opět do života, protože jedině tak žena procítí, co je to pravda tohoto života – tedy voňavá sebeláska.
Jitka N.
