Když ne láskyplnost, tak laskavost, když ne laskavost, tak pochopení, když ne pochopení, tak nehodnocení (stav nula)

Prostě se někdy na druhého člověka čistou láskou podívat úplně nejde. Ale když se na něj nejde dívat skrze čistou lásku, pak to možná půjde přistupovat k němu s laskavostí, jak řekla moje kamarádka Rita. A když se nejde dívat na druhého ani s laskavostí, pak to může jít s pochopením.

Každý si jdeme svým životem podle svého uvážení, každý člověk se potýká se svým „osudem“, každý člověk se zkrátka nachází tam, kde on sám potřebuje. Dívat se na druhé s respektem, že jejich momentální pochopení sama sebe, světa a druhých je takové jaké je a že není naším úkolem cokoliv vysvětlovat či někoho měnit, pak se nám žije lehčeji… Ale mnohdy těžké, že?

Naše mysl je naučená hodnotit, je vlastně přímo na hodnocení závislá. A my se NEVĚDOMKY identifikujeme s naším falešným já, které neustále srovnává, hodnotí, soudí… Dívat se na druhé s pochopením je cesta ke svobodě. Dívat se na druhé s pochopením je cesta vnitřní harmonie. A když to nejde ani s pochopením, pak to určitě můžeme zkusit s neutrálním přístupem – nehodnocením.

Mít v sobě tzv. stav nula. Srozumitelněji řečeno – prostě nechat být, nechat plavat, neřešit, nehodnotit, neanalyzovat, nevěnovat pozornost, nesoudit a neodsuzovat…. A přestat se tak identifikovat s falešným já, které způsobuje trápení. A najít v sobě pozorovatele, který pozoruje hry mysli. A najít tak v sobě pravé já, které je napojené na sféru bytí, na séru přítomnosti… A osvobodit se od iluze své nevědomé mysli. Co myslíte?:)

Jitka Nesnídalová