Ach ano, kolik pocitů jsem v životě potlačili, že? Zatlačit, potlačit, spolknout, uf, uf, uf… Ale ony ty naše pocity stále v nás žijí, jsou to naše vnitřní, nezpracované bolesti, zanícené, pálivé, svírající rány. Sice potlačené, utlačené, ale jsou v nás. A potichu, potajmu nás mohou stále ovlivňovat, právě tlačit a způsobovat frustrace, apod…
A tak je velmi léčivé, uvědomit si, že naše pocity mají právo na svůj momentální život! Pocit zklamání, frustrace, smutek nebo hněv, to všechno jsou pocity, které nám chtějí něco sdělit, potřebují cosi v nás uvolnit, ale my jim nedáváme většinou šanci… Umlčíme je… Není nad to však dovolit jim projevit se, umožnit jim vyplout na povrch, uznat je, a tím je nechat zcela přirozeně odejít a přetransformovat. Nedržme je, nesvírejme, netlačme dolů, nehodnoťme negativně!
Vlastně ani není třeba je stále analyzovat, ale jen je POZOROVAT! UZNAT je, POVOLIT si je a ony se tím přirozeně uvolňují jako pára z vroucí vody… Ovšem na takové uznání a povolení si aktuálních pocitů je třeba dát si čas, pozorovat je, nechat je vybublat bez negativního hodnocení, uznat je, a tím je nechat odejít…
Z mnohaleté zkušenosti jsem si ověřila, že na takovou práci s uznáváním svých pocitů je velmi vhodný a účinný například „focusing“. Je zkrátka neskutečně očistné, léčebné, posilující a zároveň tolik ulevující přestat pocity potlačovat a negativně je hodnotit. Naopak je potřeba je uznat a POVOLIT si je. Pozorovat je a nechat odcházet jako páru nad hrncem… A uznávat možnost nových dohod sami se sebou…
Jitka N.
